V č. jednak strukturní (syntaktický) ↗pád, který je udělen nominální skupině s gramatickou funkcí ↗přímého předmětu, tzn. že je licencován v aktivních ↗tranzitivních slovesných konstrukcích (Karel_Nom. miluje Marii_Akuz.); jednak lexikální (idiosynkratický) pád, a to jak prostý (Karel_Nom. nepřišel celý týden_Akuz.), tak předložkový (Karel_Nom. přišel pro Marii_Akuz.). Za strukturní se považuje i a. v eliptických výpovědích jako Vodu! n. Dobrou chuť.

Existence a. v č. jako pádu přímého předmětu je dokladem toho, že č. patří mezi tzv. nominativně-akuzativní jazyky. Tyto jaz. mají jeden morfologický pád (nominativ) pro jediný argument intranzitivního slovesa a pro hierarchicky vyšší argument tranzitivního slovesa a další pád (prototypicky a.) pro hierarchicky nižší argument tranzitivního slovesa. Typologickým protipólem nominativně-akuzativních jazyků jsou ergativně-absolutivní jazyky, které udělují tentýž pád (absolutiv) subjektu intranzitivních vět a objektu tranzitivních vět a jiný pád (ergativ) subjektu tranzitivních vět. Srov. následující kontrast mezi nominativně-akuzativní češtinou a ergativně-absolutivním jazykem shipibo (příklad (1b) převzat z ✍Bakera, 2014:342):

V současné č. lze pozorovat tendenci k unifikaci předmětové ↗valence sloves v tom, že tradičně genitivní předmětné vazby, včetně arch. genitivu záporového a partitivního, jsou nahrazovány strukturním a. Pouze ↗reflexivní slovesa s ↗klitikem se tento proces nedovolují, srov. (2a) – (2d). Pro podrobnější rozbor viz ↗genitiv.

Na a. se ojediněle mění i některé jiné vazby, např. prosté dativní (na)učit se něčemu > (na)učit se něco n. předložkové: diskutovat / uvažovat / hlasovat o něčem > diskutovat / uvažovat / hlasovat něco, srov. ↗pád.

Opačná změna, strukturního a. na jinou pádovou formu, je vždy spojena s významovým posunem, např. přidáním rysu podílnosti (Dal dětem lízátka > Dal dětem po lízátku) n. přibližnosti množství (Viděl sto cizojazyčných filmů > Viděl na sto cizojazyčných filmů), viz ↗předmět. Spadají sem i alternace valenčních rámců, kdy je tatáž n. podobná událost vyjádřena různými povrchovými formami participantů, srov. ↗diateze. Pro a. jsou relevantní zejm. alternace lokativní (3a) a konativní (3b), kdy předmět ve strukturním a. alternuje s předmětem v instrumentálu n. předložkovým předmětem.

V literatuře se takové alternace většinou analyzují jako produkt dvou různých theta rámců / argumentových struktur / valenčních rámců, a jde tudíž o dva sémanticky různé, byť lexematicky totožné predikáty; srov. ↗UTAH. Popisu lokativních alternací v č., založenému na korpusovém materiálu, se věnuje ✍Kettnerová (2014), která je řadí mezi lexikálně-sémantické konverze, a odlišuje je tak od konverzí gramatických, jako např. pasivizace; pro derivační analýzu lokativní alternace v teoretickém rámci ↗nanosyntaxe viz ✍Caha, 2009.

1 Morfonologie

V č. se a. stejně jako ostatní pády vyjadřuje pádovými koncovkami, které kromě kategorie pádu vyjadřují také kategorii čísla, viz ↗kumulativní morfém. Pro a. je typický ↗pádový synkretismus s nominativem, srov. To je t‑o modern‑í‑Ø měst‑o – Vidím t‑o modern‑í‑Ø měst‑o; To jsou t‑a modern‑í‑Ø měst‑a – Vidím t‑a modern‑í‑Ø měst‑a. A. není synkretický s nominativem pouze v sg. feminin končících vokálem: To je t‑a mlad‑á žen‑a × Vidím t‑u mlad‑ou žen‑u a v sg. i pl. životných maskulin: To je t‑en star‑ý muž‑Ø × Vidím t‑oho star‑ého muž‑e; To jsou t‑i stař‑í muž‑i × Vidím t‑y star‑é muž‑e a maskulin s vokalickou koncovkou: To je jeden‑Ø znám‑ý koleg‑a × Vidím jedn‑oho znám‑ého koleg‑u; To jsou tř‑i znám‑í koleg‑ové × Vidím tř‑i znám‑é koleg‑y. Právě rozdílná nominativní a akuzativní forma v sg. je kritériem pro přiřazení jmen mužského rodu končících v nom.sg. na konsonant do deklinačního paradigmatu podle kategorie životnosti (ostatní jména tuto kategorii v č. nerozlišují): Neživotná maskulina mají tvary nom. sg a akuz.sg. totožné, životná maskulina je mají různé. Akuz. sg. životných maskulin je naopak synkretický s tvarem gen.sg.: Vidím t‑oho star‑ého muž‑e / pán‑a – Obejdu se bez t‑oho star‑ého muž‑e / pán‑a.

2 Sémantika

Strukturní a. je přidělován nominální skupině nesoucí ↗theta roli přímého interního argumentu, označovanou též jako patientová, které nejčastěji odpovídá ↗sémantická role patiens n. theme. Tato role je přidělována první nominální skupině, která do struktury vstupuje sloučením (merge) s (lexikální) verbální hlavou (tradičně V, nověji malé v – v koncepcích, kde je v verbalizátorem kategoriálně nespecifikovaného kořene) n. její projekcí (např. v případě sloves, která mají kromě přímého interního argumentu ještě jeden hierarchicky nižší argument, většinou ve formě PP, srov. Karel miluje Marii × Karel poslal Marii k doktorovi). I přes určitou jednotnou zobecněnou sémantiku jmen v a. však nelze přidělení a. dávat do souvislosti s přidělením patientové theta role – a nelze tedy takový a. považovat za pád inherentní, viz ↗teorie pádu. Důvodem je, že jména si svoji patientovou theta roli uchovávají i tehdy, když jim a. připsán být nemůže, tzn. v ↗pasivních konstrukcích (4b) n. v některých ↗nominalizacích, např. v ↗dějových substantivech (4c–4d):

Dalším argumentem pro neinherentnost a. je to, že patientovou sémantiku mají také argumenty intranzitiv, které jsou generovány ve strukturní pozici spojené s udělením patientové theta role, ale a. jim není nikdy připsán, viz ↗neakuzativum.

Naopak lexikální a. oddělení významu a pádové formy nedovoluje, srov.:

Bezpředložkový lexikální a. vyjadřuje nejčastěji časovou míru děje, protože odpovídá na otázku „Jak dlouho nějaký děj probíhal“, srov. (5a). Kromě toho se užívá ve spojení se stavovými predikáty vyjadřujícími nějaký druh míry již ve své lexikální sémantice: vážit tunu, měřit dva metry, stát pět korun. První dva zmíněné predikáty se vyskytují i ve spojení se strukturním a. (vážit pacienta, měřit délku pokoje), třetí nikoli (*stát sklenici). Pro (ne všemi přijímanou) analýzu časové akuzativní fráze jako strukturního pádu viz ✍Pereltsvaig(ová) (2000).

Význam předložkového a. je dán kromě významu předložky a jmenné skupiny v a. také predikátem, který danou předložkovou frázi dovoluje n. vyžaduje. Předložkové akuz. fráze lze nejobecněji rozdělit na takové, které vyjadřují interní argument daného predikátu, a takové, které se ve struktuře vyskytují fakultativně (přičemž formálně identická PP může reprezentovat oba typy). Argumentové akuz. PP nesou theta roli, která se většinou označuje jako směr (direction) n. obecněji cesta (path). Směr v konkrétním i abstraktním smyslu slova vyjadřují zejm. následující akuz. PP: Karel přišel na meeting / nad město / pod kopec / za dům / před dům / mezi nás. Všechny tyto směrové fráze mají svůj lokativní protipól založený na stejné předložce, ale ve spojení s jiným pádem, viz Karel byl na meetingu / nad městem / pod kopcem / za domem / před domem / mezi námi. Dříve sem patřila i předložka v, srov. arch. vejít v dům × být v domě. Dnes se v abstraktním směrovém významu nachází v ustálených spojeních jako vejít/vstoupit v platnost a v ostatním směrovém užití ji nahradila předložková fráze do + gen. Fakultativní akuz. PP často vyjadřují časové významy, srov. Přijdu za hodinu / v deset / ob den. V předložkové (ne nutně akuzativní) frázi má původ i formálně bezpředložkový a. v časových spojeních jako Přijedu tento pátek / další víkend / příští jaro, srov. Přijedu v (*tento) pátek / o (dalším) víkendu / na (*příštím) jaře.

Předložka ob se stejně jako skrz, přes, mimo, pro pojí pouze s a. Naopak akuz. předložky po či o se kromě a. pojí i s ↗lokálem: Bylo tam vody po kolena × Plazili se po kolenou; Opřela se o něj × Mluvila o něm.

3 Syntax

Pro udělení lexikálního a. platí standardní mechanismy jako pro udělení jakéhokoli jiného lexikálního pádu, srov. např. ✍Woolford(ová) (2006), podle které lexikální, idiosynkratický pád selektují pouze lexikální hlavy jako V n. P (ale už ne např. v_Appl, které uděluje inherentní pád).

Mechanismus připsání strukturního a. je předmětem nesčetného mnnožství syntaktických studií, zakotvených v různých teoretických rámcích, a nelze o něm hovořit bez zmínky o strukturním ↗nominativu, coby pádu ↗podmětu. Snad nejturbulentnějším vývojem prošla analýza udělení strukturního a. v rámci ↗TGG. V ↗teorii G&B se předpokládalo, že a. je připsán (lexikální) hlavou V jejímu ↗komplementu DP na základě toho, že jsou ve vztahu sesterství (sisterhood), tzn. vzájemného ↗c-ovládání (c-command), kdy V c-komanduje DP a DP c-komanduje V, jak ukazuje následující strom:

Základním kritériem pro připsání strukturního pádu byl v rámci G&B strukturní vztah ↗řízení (government), jehož definice se postupně vyvíjela, srov. ↗teorie řízení. Aby řízení obsáhlo nejen připsání a. v komplementu V, ale také připsání nom. ve specifikátoru hlavy I (Inflection), musel být v jeho definici vztah vzájemného c-ovládání nahrazen vzájemným ↗m-ovládáním (m-command) (✍Aoun & Sportiche, 1983), viz ↗ovládání. Další rozšíření definice, a to o pojem ↗bariéry (✍Chomsky, 1986), si vyžádala diskuze o udělení a. infinitivnímu subjektu při tzv. ↗exceptional case marking (ECM), srov. ↗akuzativ s infinitivem. V násl. příkladech je a. udělen přes hranici infinitivní věty, a to díky tomu (v teorii G&B), že infinitivní IP je v (6a) komplementem slovesa believe a v (6b) komplementem předložky for a komplement nepatří mezi bariéry:

Teoreticky poněkud přerostlý mechanismus pro udělování strukturního pádu pomohl sjednotit ✍Pollock (1989), když razil tzv. hypotézu rozděleného Infl (Split-Infl Hypothesis), podle které Infl odpovídá ve skutečnosti dvěma hlavám: T (Tense), kde je kódován čas, a Agr (Agreement), kde je kódována subjekt-predikátová shoda. Hierarchie funkčních projekcí navržená Pollockem byla: T >> Neg >> Agr >> V. Existence hlavy T, která hierarchicky předchází negaci, a hlavy Agr, která je hierarchicky níže, umožňovala vysvětlit (kromě jiného) různé možnosti pohybu slovesa uvnitř věty ve francouzštině a jejich chybění v angličtině. Zavedení kategorie paralelní k Agr navrhovali v té době také ✍Holmberg (1986), ✍Kayne (1989) a ✍Koopman(ová) (1992). ✍Chomsky (1993) tyto analýzy ve svých raných ↗minimalistických pracích provázal a Pollockovu analýzu dále zjemnil zavedením kategorie shody jak pro subjekt (Agr_S), tak pro objekt (Agr_O).

Konfigurace, v níž může být udělen strukturní pád, tak byla omezena na vztah hlavy a specifikátoru (Spec-head relation), který byl dříve vyhrazen pouze pro pád subjektu. Po té, co se sloveso syntakticky posune do Agr_O, může se objektová nominální fráze posunout do Spec, Agr_O, kde dojde k ohodnocení (checking) strukturního pádu objektu, tedy a. (oba pohyby mohou proběhnout před nebo po spell-outu, v závislosti na parametrech daného jazyka).

Další posun v analýze a. způsobilo upuštění od tzv. hypotézy subjektu uvnitř VP (VP-internal subject hypothesis) a její nahrazení tzv. little v hypothesis, podle které je externí argument do struktury uveden jinou hlavou než V, nazývanou původně little v (✍Hale & Keyser, 1993), později spíše Voice (✍Kratzer(ová), 1996). Navazuje na práci Haleho & Keysera, ✍Chomsky (1995) tuto hlavu identifikoval jako Agr_O, čímž podal elegantní vysvětlení ↗Burziovy generalizace, podle které sloveso licencuje a., pouze pokud uděluje theta roli ↗externího argumentu (✍Burzio, 1986). V následujících pracích z období minimalismu se chápání udělení a. znovu posunulo, a to v souvislosti se zavedením operace ↗agree (✍Chomsky, 2000; ✍Chomsky, 2001) jako vztahu mezi hlavou, která má nějaké neohodnocené rysy (unvalued features), a funguje tak jako sonda (probe), a cílovým uzlem (goal), který obsahuje stejný druh rysů, a umožňuje tak jejich vzájemné porovnání (feature matching) ve vzniklém řetězci, viz ↗shoda. Pokud jsou rysy na (některém) cílovém uzlu ohodnocené (valued features), umožní agree sdílení jejich hodnot všemi neohodnocenými protějšky daného rysu v řetězci, srov. např. ✍Pesetsky & Torrego(ová) (2007). Konkrétně v případě a. se předpokládá, že hlava Voice má neohodnocené ↗φ-rysy, které jsou ohodnoceny na základě procesu agree paralelními, ale ohodnocenými rysy nominální skupiny v pozici přímého interního argumentu, což je nejbližší NS, kterou hlava Voice c-komanduje. Daná NS je aktivována pro agree právě díky tomu, že má neohodnocený neinterpretovatelný rys pádu, který musí být ohodnocen a následně vymazán před spell-outem. A. je takové nominální skupině udělen jako výsledek, resp. vedlejší produkt, toho, že vstoupila do vztahu agree s phi-rysy přítomnými ve Voice (nejde o ohodnocený rys pádu na Voice, který se přenese na NS), srov. ✍Chomsky (2001:6). V následujícím stromovém diagramu konfigurace, v níž je přidělen a. i nom., jsou rysy zaznačeny v hranatých závorkách, neinterpretovatelné rysy jsou označeny písmenem u (uninterpretable), interpretovatelné písmenem i (interpretable) a neohodnocené rysy mezerou po dvojtečce. Šipka směřuje ve vztahu agree od sondy k cíli.

Výše popsaný mechanismus připsání strukturního a. aplikovali na č. data např. ✍Dotlačil (2004) n. ✍Dvořák(ová) (2010), ✍Dvořák(ová) (2011).

Na operaci agree staví i analýza a. navrhovaná Pesetským & Torrego(vou), podle nichž jsou strukturní pády výsledkem toho, že nominální skupiny nesou neohodnocené rysy T(ense), které jsou ohodnoceny rysem T přítomným buď v hlavě Tense (čehož morfologickou reflexí je nom.) n. rysem T přítomným uvnitř vP (čehož morfologickou reflexí je a.). Inherentní pády se od strukturních liší tím, že jejich T rysy, stejně jako T rysy předložkových skupin, jsou ohodnocené; srov. ✍Pesetsky & Torrego(vá) (2011).

Paralelně k analýze strukturních pádů založené na shodě a na jejich licencování danými funkčními kategoriemi se rozvíjí tzv. konfigurační teorie pádu (configurational theory of case), tj. idea, že strukturní pády nejsou licencovány hlavami s neohodnocenými phi-rysy, ale jsou výsledkem hierarchického uspořádání jmenných skupin ve větě (✍Yip(ová) & Maling(ová) ad., 1987; ✍Marantz, 1991; ✍Bittner(ová) & Hale, 1996; ✍McFadden, 2004; ✍Bobaljik, 2008; ✍Baker & Vinokurova, 2010; ✍Preminger, 2011). A. (společně s ergativem) je chápán jako tzv. závislý pád (dependent case) a nom. (společně s absolutivem) jako bezpříznakový pád (unmarked case), popř. defaultní pád. Pro nominativně-akuzativní jazyky platí, že pokud se dvě jmenné fráze nacházejí ve stejné doméně a žádné z nich není udělen lexikální n. inherentní pád, pak ta fráze, která je c-komandována druhou frází (v ↗A-pozici), dostane závislý pád (tedy a.). Bezpříznakový pád je udělen takové jmenné frázi, které není udělen ani lexikální/inherentní pád, ani nesplňuje kritéria pro udělení závislého pádu. Přesné vymezení toho, co konstituuje doménu pro ohodnocení pádu, je otevřeno zkoumání (podle ✍Marantze, 1991, je to IP; v nověji datovaných pracích se vymezení takové domény většinou opírá o pojem ↗fáze):

Volba jednoho z výše popsaných směrů při analýze a. má důsledky také pro vysvětlení nemožnosti připsání a. v ↗pasivních a ↗nominalizačních konstrukcích, srov. (8b)–(8f). Zatímco v přístupu založeném na licencování se taková nemožnost vysvětluje jako nepřítomnost aktivního little v / Voice v syntaktické struktuře (a jeho nahrazení např. pasivním Voice), v konfiguračním přístupu plyne nemožnost udělení a. z nepřítomnosti nominální fráze bez uděleného pádu, která by c-komandovala patientovou frázi v dané pádové doméně. Naopak možnost udělit a. v aktivních infinitivních, ↗participiálních či ↗transgresivních konstrukcích, srov. (8g)–(8k), znamená, podle licencujícího přístupu, že takové konstrukce mají aktivní Voice, a tudíž udělují theta roli externího argumentu, a nebo, podle konfiguračního přístupu, že mají v A-pozici, která c-komanduje hloubkový objekt, nějakou další „nominální frázi“, které nebyl udělen pád idiosynkraticky. Taková fráze, se standardně analyzuje jako nulový subjekt PRO, nesoucí roli externího argumentu, srov. ↗kontrola.

(8)